Jednotlivé farnosti, diecéze, kláštery, a další církevní instituce vždy získaly majetek do svého užívání s konkrétním účelem (zabezpečení faráře, provoz špitálu, zřízení knihovny apd.) Nedá se tedy mluvit o církvi jako jediném bohatém vlastníkovi majetku. Vše mělo své určení k zabezpečování konkrétních cílů. V případě, kdy měla být založena nová farnost, musel být zabezpečen provoz. Bylo potřebné tedy pořídit pole či les, z něhož se živil farář.  Podobně patřily některé pozemky kostelům a z výtěžku hospodaření na takových pozemcích se kostel opravoval. Taktéž i majetek biskupství sloužil mj. k zabezpečení domácnosti biskupa a jeho pracovníků. Touto tématikou se podrobně zabývají např. historik Petr Honč a právník Petr Jäger.

Popírání vlastnictví majetku církvemi v minulosti je ahistorický přístup. Dívat se na problematiku tohoto vlastnictví jako člověk žijící ve 21. století není možné. Je zde totiž třeba jít k primární neměnné podstatě: církevní subjekty své majetkové vlastnictví mají zapsané v příslušných knihách. Pole, lesy, ... tedy církevním subjektům patřily. Platí tu ona známá zásada: "Co je psáno, to je dáno".  Právní dokumenty i legislativa věnované problematice a vzniklé na našem území v různých epochách tedy podstatu církevního vlastnictví nikdy nemohly zpochybnit a nezpochybnily, což ostatně potvrdil ve svém nálezu i Ústavní soud.

V lenním systému, kde vznikla otázka církevního vlastnictví majetku, totiž patřily veškeré nemovitosti panovníkovi, který je zdarma přiděloval šlechtě, obcím a městům, církvi a dalším osobám k jeho spravování. I dnes existují kláštery, které dostaly třeba ve 13. století od krále pozemky, na nichž měly vybudovat klášter. Cisterciáci dostávali nejčastěji bažiny, které si měli vysušit a na nich stavět a budovat (například Velehrad). Král věděl, že mniši dají lidem práci a naučí je novým zemědělským metodám, hospodaření, ale i stavebnictví a to nemluvíme o přímém vzdělávání. Jejich službu veřejnosti jim dopředu uhradil darovaným pozemkem. Tato věc prvotního a následně rozhojňovaného vstupu je tak analogická se soukromým vlastnictvím. Nebýt "prvotního daru", neexistoval by dnes žádný soukromý majetek.

O správu nemovitostí se starají a starat budou převážně jednotlivá biskupství, řády a řeholní společenství atp. Většina navrácených polností bude dále pronajímaná těm, kdo na nich pracují dnes. Pro správu lesů jsou vytvořeny vlastní společnosti nebo organizační odbory, ale přímo "v terénu" budou většinou opět pracovat ti, kteří tam pracovali doposud. Výnosy z obhospodařování majetku budou použity na výplaty pro kněze či zaměstnance a další výdaje církve v době, až na ně přestane přispívat stát. Rovněž jsou a nadále budou využity pro podporu projektů, které slouží či budou sloužit všem, tedy široké veřejnosti. Je v zájmu církve, aby i s navráceným movitým majetkem (obrazy, nábytek, ...) bylo stále nakládáno tak, že bude nadále k vidění pro všechny zájemce. Dobré hospodaření s navráceným majetkem je jedním ze základních pilířů zaváděného samostatného hospodaření církví a náboženských společností v ČR.

Dvě miliardy vypadají jako veliké číslo do té doby, dokud jej nepostavíme vedle jiných výdajů státního rozpočtu. Tato suma vyjadřující systémové řešení plně samostatného financování církví je totiž mj. menší, nežli výdaje státu na dva dny důchodů pro obyvatele republiky. Roční výdaje státu na "restituce" jsou také např. částkou, která odpovídá ceně pouhých 4 kilometrů dálnice D3.

Církev je a vždy bude společenství lidí, které spojuje víra v Boha. Člověku bez vyznání tedy Katolická církev nabízí ve své podstatě cestu k víře. Církevní společenství se navenek věnuje celé řadě aktivit, které se netýkají jen věřících, ale celé společnosti v oblasti školství, zdravotnictví, charity či péče o památky. Na církevních školách neučí jenom katolíci a v nemocnicích nejsou léčeni jen věřící. Určitě je tedy možné i pro člověka bez vyznání zapojit se do těchto aktivit či spíše je to naprosto běžné.

Církev po celou svou historii až do současnosti zůstává nositelem kultury, vzdělanosti, hodnot lásky a pomoci bližním. Tato tradice se projevuje např. v tom, že církevní školství v ČR podle objektivních srovnávacích kritérií nabízí nadprůměrnou úroveň vzdělání. To samé se dá říci o církevní charitě či zdravotnických zařízeních. Církev ale v prvé řadě přináší pohled na svět a na společnost, který není založen na ziskuchtivosti či na myšlence neomezeného uspokojování domnělých či skutečných potřeb jedince a který je pro dnešní dobu velmi potřebný.

Církev v prvé řadě nabízí všem lidem, nejen mladým, celoživotní cestu k víře a k Bohu. U mladých lidí v současné české společnosti se to dokonce dá označit za svého druhu rebelství. Zatímco dříve spočívala výjimečnost rebela v tom, že žil nevázaně a bez ohledu na druhé, dnes může být paradoxně rebelství (chcete-li odlišnost od většiny) v tom, že mladý člověk dokáže veřejně projevit svou víru v Boha a že ke svému osobnímu a partnerskému životu přistupuje s vysokou odpovědnosti, která není typická ani pro dospělé.

Nejlepší začátek je mluvit o tématech církve a víry s kamarádem či blízkým člověkem, který je katolíkem. Nebojte se oslovit kněze či jiného člena církve, jejich posláním je misijní činnost a v jejím rámci dialog s lidmi, kteří hledají svůj přístup k víře. Dnešní doba přeje i poněkud anonymní komunikaci přes internet. Zde se nabízí celá řada křesťanských diskusních fór řešících základní otázky víry i konkrétní pravidla osobního života věřícího. Za všechny jmenujme např. server www.vira.cz.

Církev v České republice (ani farnosti ani diecéze) neodesílá do Vatikánu žádné finanční prostředky a její hospodaření je na hospodaření Svatého stolce autonomní. Je pravda, že čeští katolíci se každoročně zapojují do mezinárodní humanitární sbírky Svatopetrský haléř, jejíž výtěžek je odeslán do Vatikánu, kde papež se svými spolupracovníky tyto dary rozdělí potřebným projektům zejména v zemích třetího světa. Pomoci od Svatého stolce se dostalo i spoluobčanům postiženým povodněmi v letech 1997, 2002 a 2010 a 2013.